Milan Žáček - překladatel a nakladatel

Milan Žáček patří mezi přední české překladatele fantastiky. Má na kontě kolem 150 knih. Je to přátelský člověk, který nikdy nevynechá možnost povídat si o své životní lásce - literatuře. Je to majitel nakladatelství Carcosa, kde se zaměřuje převážně na horor a bizarro fiction. Jaký je život překladatele u nás? Proč se vydal do vod samostatného podnikání a co je to vlastně bizarro? Nejen na to se ho zeptal Roman Bílek.

Na začátek asi tradiční otázka: Jak si se k překládání dostal a věděl jsi od začátku, že se tím chceš živit?

Překladatelství jsem studoval, nevěděl jsem sice úplně bezpečně, že se tím chci živit, ale na tuhle cestu jsem dávno vědomě nastoupil a kupodivu mě z ní nic zatím nesvedlo, i když jsem si oťukal i jiné práce.

Může si začínající překladatel určovat, co chce překládat nebo prostě musí plnit zakázky, i kdyby mu nic neříkalo? Všichni tě znají jako překladatele fantastiky, ale musel jsi někdy překládat třeba encyklopedii kaktusů nebo něco podobného?

Začínající překladatel většinou bere, co je k mání, aspoň co jsem tak slyšel a co znám z vlastní zkušenosti, pokud to není něco totálně mimo tvůj záběr. Do encyklopedie kaktusů bych ovšem nešel, protože tomuto specifickému oboru vůbec nerozumím, ani česky. Sám jsem začínal na překladech knih o eutanazii, příruček, jak zbohatnout, poezie, čili věci, kde jsem se víceméně chytal... a až časem jsem si našel svůj svět a toho se držel. Ten proces trval několik let. Na začátku jsem možná ani přesně nevěděl, co chci dělat a co mě nejvíc baví, proto jsem přijímal výzvy a snažil najít sám sebe.

Změnila se tvá pozice překladatele u zadavatelů / nakladatelství v průběhu let?

Asi ano, mám větší volnost ve výběru, mám hlavně i svůj obor, na který se specializuji, tzn. horory a temnou fantastiku obecně, v jeho rámci dostávám nabídky a v něm si sám na sobě zkouším i roli zadavatele zakázek.

Zkoušel jsi někdy u jiné překladatelské disciplíny jako simultánní překlad apod.?

Zkoušel, bylo to vlastně i součástí výuky na VŠ, ale není to moje parketa. Asi rok jsem se kdysi dávno živil jako tlumočník, ale překládání mi vyhovuje mnohem víc. A konkrétně pak třeba simultánní překlad je jiný svět, na ten nemám buňky.

Proč překládáš právě fantastiku? Jak ses k tomu dostal? A je třeba z finančního hlediska rozdíl mezi překládáním fantastiky a třeba literatury faktu, nebo světové beletrie?

Fantastika mě baví. To je teď asi nejdůležitější faktor. Neumím si představit, že bych po dvaceti letech překládal něco, s čím bych bojoval, co je pro mě úmorné, zvlášť když se překládáním dá hodně těžko uživit. To už bych radši odešel. K fantastice jsem dospěl při tom hledání. Ale i uvnitř ní jsem se vyvíjel od sci-fi, fantasy až k hororu; ten mě překvapuje, na ten se pořád ještě dennodenně těším, což je záchrana. Světovou beletrii jsem donedávna překládal, literaturu faktu už dlouho ne (kromě literatury faktu, dá-li se to tak říct, o hororu, jako je třeba Kingova kniha Danse macabre)... odměny se nijak zásadně nelišily, v mém případě; ale nevím, jak to mají jiní. Ale umím si představit, že pokud je někdo odborník v nějakém oboru a překládá literaturu faktu, kde se víc dohledává a uplatňují jedinečné znalosti, a navíc má takový člověk vstřícného nakladatele, může se pohybovat na jiných úrovních.

Viktor Janiš mi kdysi říkal, že překladatel je literát, že i z průměrného textu dokáže udělat pomocí svých schopností nadprůměrný, jak to vidíš ty? Dá se z řekněme tuctového zahraničního autora u nás udělat překladem „hvězda“? A znáš takové autory, kteří jsou v třeba u nás mnohem populárnější než ve světě či své domovské zemi?

Text by měl v cílovém jazyku působit stejně jako ve výchozím. Jestli je něco průměrné v originále, mělo by to být průměrné i v překladu, ať si pod tou průměrností představíme cokoliv. Vylepšovací tendence jsou dost ošemetné. Obyčejný, fádní text by se neměl posunout a stát něčím jiným, to už mi zavání nějakým přepisem a bral bych to jako nežádoucí zásah; překladatel pak nepřeklápí, ale cizeluje, tříbí, a nabízí něco jiného. To, že se z někoho stane „hvězda“ a je slavnější v cizině, nemusí být ještě „vylepšeným“ překladem, ale spíš tím, že padne na úrodnější půdu a že mu cizinci „lépe rozumějí“ nebo že se prostě sešly okolnosti, díky nimž je nějaké kniha v překladu známější než v originále. V českém prostředí mě teď takoví autoři nenapadají, i když určitě budou. Vím, že třeba v Polsku mají kultovní postavení Graham Masterton nebo Jonathan Carroll; doma jsou sice známí, ale nemají takový status.

A naopak když jsi někdy něco překládal, měl jsi třeba u některých pasáží pocit, že zrovna tady to není ono, ztratilo to tempo, spád a vlastně to tam vůbec nemělo být? A co pak s tím?

Ano, tenhle pocit mívám, ale nevnímám to jako důvod přepnout na vyšší stupeň kreativity a vylepšovat. Prostě to tam je, tak se to pokusím zprostředkovat stejně. A že by někde něco nemělo být? Určitě to nevyhodím; to by zavánělo svévolí a úpravou textu k obrazu svému. Překladatel je sice kreativní pracovník, ale taky je to služebník. Prostě by měl zprostředkovat to, co je originále, i když se mu to nelíbí.

Všeobecná představa překladatele je asi podivín, co je celý den zahrabaný v knihách, děsí jej denní světlo apod. Jak se na tuhle „definici“ díváte vy od fochu? Jaká je realita a jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Realita je prakticky taková, jak říkáš: můj běžný pracovní den je takový, že jsem zahrabaný v knihách, jako podivín si ustavičně něco mumlám a děsím se denního světla. Proto i rád pracuju po nocích.

Dá se říct, že překladatel je naopak díky svému povolání člověk s velkou slovní zásobou, který by třeba ve Scrabble lehce rozmázl kde koho?

Ano, to se říct dá. Z toho neustálého obcování se slovy slovní zásoba nevyhnutelně bobtná a všelijak mutuje, občas ze sebe dokonce nedokážu vypravit nic normálního. Doma by mohli vyprávět. Scrabble neposoudím, ale zahrál bych si, abych zjistil, jak na tom jsem.

Čteš si i jen tak sám pro sebe, nebo jsi už deformovaný tak, že u každé cizí knížky hned přemýšlíš nad překladem a nad tím, jestli by stálo za to vydat? Co vlastně čteš ve volném čase a jaké autory či žánry máš rád?

Snažím se deformovaný nebýt... ale ano, přemýšlím, jestli by to či ono nestálo za vydání, spontánní překládání si ovšem u cizích knížek zakazuju, to bych se hned zasekl. Na jednu stranu čtu buď původní, české autory, abych neztratil kontakt s jazykem, a pak všelijakou zahraniční žánrovou tvorbu, abych neztratil kontakt. Ale toho volného času zas tolik není.

Na začátku nového století bylo velmi populární literární hnutí New weird, na jehož překlad jsi měl takřka monopol? Jak to s ním v současnosti vypadá a kteří autoři se dle tvého mínění z něj vymanili a jedou dál na vlně popularity? Kdo z těchto autorů tě nejvíce zaujal?

New weird jaksi vyprchal. China Miéville píše čím dál míň, a když už, tak krátké věci, nebo politiku. Steph Swainstonová se odmlčela, není moc vidět Ian R. MacLeod, Hal Duncan, už deset let nic nevydala K. J. Bishopová, autorka Vrytého města. Vidět je Jeff VanderMeer, který zkouší různé věci v hájemství fantastiky. Asi nejvíc mě zaujal China Miéville, od toho jsem toho přeložil nejvíc, nejlíp jsem ho poznal. Od jeho posledního regulérního románu, Kolejmoří, uplynulo devět let. Česky zbývá vydat jeho dvě novely z roku 2016... ale co bude dál, bůh ví.

Ve svém nakladatelství Carcosa překládáš a vydáváš i třeba bizarro, což je vedle new weird další směr plný podivností… baví tě to? Našly si tyhle „literární úlety“ cestu k tobě nebo ty k nim? Baví tě dumat na texty plnými novotvarů, ujetostí a květnatosti?

Ano, bizarro mě baví. Je to takový údernější, ujetější new weird. Bizarro je navíc subžánr kratších forem. Baví mě, že nevíš, co bude, co se v knize stane, je to v tomto ohledu dobrodružná literatura. Po čtyřicítce jsem k němu jako by dozrál, ale musí to být bizarro, které má hlavu a patu, které drží pohromadě a není jen hromaděním šílených nápadů bez ladu a skladu – i takové existuje. Pořád se snažím najít autora nebo autorku, které bychom mohli vydávat vedle Mellicka; ale není to jen tak, on je ve svém střeleném oboru geniální.

Už jsi ve stádiu, že si můžeš vybírat, co a pro koho budeš překládat, nebo si prostě takhle „spravuješ chuť“ je ve svém nakladatelství Carcosa?

Víceméně tam jsem, všechny knihy, které jsem letos, loni překládal, jsou můj obor. V Carcose si navíc plním sny, můžu si vydávat halloweenské věci, lovecraftovské věci a třeba i povídky, které to jinde mají pořád dost těžké.

Carcosa se specializuje na hororovou literaturu. Jak vůbec to nakladatelství vzniklo, co tě k jeho založení vedlo a jaký je tvůj vztah k hororu?

Carcosa vznikla z několika potřeb... mít nějaký nový impulz pro překládání, aby to nebylo pořád jen přeložit knihu a odevzdat ji a za pár hodin jít na další. Teď je tam aspekt výběru, aspekt sledování, jak se jí daří, aspekt podnikání, zkoušení, zodpovědnosti, představování nových věcí a autorů. Vznik nakladatelství byl rodinným rozhodnutím, jsme rodinná firma. U Carcosy nemůžu nikdy mluvit v jednotném čísle, protože já sám bych takový projekt nikdy nezvládl a obdivuji nakladatelství, která si zakládají na tom, že stojí na jednom člověku. Můj vztah k hororu je samozřejmě kladný, těžko tak komplexní věc můžu popsat na pár řádcích... ale řekněme, že jsem se v něm našel a mám radost, že v tomto oboru můžu pracovat, že koníček je mojí živností.

Podle čeho si vybíráš knížky, které v Carcose vydáte? Je podle osobního vkusu, podle toho, že ty tituly dostaly v zahraničí nějakou cenu, podle prodejnosti v zahraničí, „jména autora“, nebo něčeho úplně jiného?

Je to všechno toto... je tam snaha o vyváženost, mít v portfoliu od všeho trochu a mít samozřejmě spíš známější, prověřené věci (pokud jde o překlady). Jméno autora je důležité, protože se pořád pohybujeme ve sféře, která u nás byla dlouhá léta zanedbávaná, a byť se situace v hororu za poslední roky hodně zlepšila, pořád jsou tu bílá, nezmapovaná místa. Roli hraje můj osobní vkus, to ano, neotřelost, originalita, mám rád překvapení... A když se nad tím tak zamýšlím, třeba zahraniční ocenění mi moc důležitá nepřipadají. Možná proto, že mě knížky ověnčené cenami nejednou zklamaly.

Ty jsi založil Carcosu, Jakub Němeček Gnóm, Roman Tilcer nedávno Medusu, můžeme to v širším rozměru chápat jako takovou překladatelskou revoltu? Nasbírali jste zkušenosti a teď vyrážíte s tím, že nakladatelům ukážete, jak by se to podle vás mělo dělat?

Nemůžu mluvit za všechny, ale z mého pohledu bych to revoltou nenazval, možná to zkoušíme, protože to v dnešní době prostě jde – mít nakladatelství není zas tak složité. Děje se to po celé Evropě a Americe. Spolupracujeme s malými rodinnými nakladatelství v USA, Británii nebo v Polsku a ti takhle fungují už delší dobu. Když se na něco specializuješ, připadá mi jednodušší mít všechno pod jednou střechou, pod palcem, radit se v úzkém kruhu jedné nebo dvou hlav než být součástí velké firmy, mít kolem sebe manažery, sledovat tabulky, plnit výkonnostní požadavky. A je to i zúročení zkušeností a nápadů.

Vůbec malých nakladatelství se za poslední roky objevilo více, jak vnímáš jejich vliv a postavení na knižním trhu obecně? Co by mělo být nějaké to gró malého nakladatelství?

Je zajímavé, že jsme se všichni vyrojili tak nějak ve stejné době. Vliv asi moc velký nemáme, postavení by v ideálním případě mělo být jakoby štik v rybníce. Gró by asi měla být snadná identifikovatelnost a specializace. Neumím si představit, že třeba my budeme mít širokou paletu knih, pro každého něco, od babičky po vnučku. V rámci žánru ano, ale vždycky to bude jasná specializace. Už jen proto, že v jednom oboru se jakžtakž orientujeme, jinde bych střílel naslepo.

Jak se na tvé nakladatelské a překladatelské práci projevily nešvary doby jako pandemie nebo válka? Cítíš to v rámci své profese zřetelně?

Na pozici překladatele je mnohem horší se soustředit, když se kolem děje taková spousta životně důležitých věcí. Pandemie měla vliv na fungování nakladatelství, to jsou všechny ty zavřené obchody, nabourané dodavatelské řetězce, nedostatky materiálu, složitější plánování, kdy co vydat, když je svět uzavřený. Ale tohle se už lepší a nějak se to dá zvládat.

Obecně jsi považován za jednoho z největších znalců hororové literatury u nás, jak se v této pozici cítíš a funguje to třeba tak, že „když to doporučí Žáček“, tak to nemůže být špatné?

Ajéje, já se jako znalec moc necítím, konkrétní doporučování moc neprovádím, spíš se jen veřejně podělím o nějaké poznatky a snažím se sledovat, co se děje, možná dávat věci do kontextu. U hororu je ostatně doporučování dost složité. Je to žánr založený na emocích – tíseň, hrůza, zděšení, šok, znechucení - a tohle má každý jinak postavené. Snažím se co nejmíň říkat, že něco někoho vyděsí, že je to nejstrašidelnější kniha, jakou jste četli, protože ve většině případů se ozve druhá strana s námitkou, že je to nuda. Neosvědčuje se mi ani o něčem mluvit jednoznačně jako o hororu, protože tím se vytvoří očekávání nějakého zážitku a přání dostat další dávku něčeho, s čím mám spojený nějaký dřívější silný pocit – zase jsme u těch emocí –, ten se pak z nějakého důvodu nemusí dostavit, a najednou je kniha špatná nebo nedostatečná. Vůbec bych nedával knihám nálepku horor; něco temného, tísnivého, možná mrazivého, to ano, pro představu, kam dílo zařadit, ale horor vyvolává nebezpečná očekávání...

Hororové literatury je v současnosti vydáváno o dost více než v minulosti, myslíš, že literární horor u nás zažívá jakýsi boom, nebo je to spíš tak, že ho více „tlačí“ a vydávají ti, co jej mají rádi?

Rozhodně zažívá boom, u nás i ve světě. Už několik let píšu přehledy o tom, co u nás v tomto žánru vychází, a čísla jsou neúprosná, produkce se zvedá o desítky procent. Tlačí ho malí nakladatelé, ale i ti velcí. Nikdy v dějinách českého písemnictví nevycházelo tolik temně laděné beletrie jako v posledních dvou třech letech.

Jak si Carcosa za dobu své existence vede, které tituly se nejlépe prodávají, jaké subžánry hororu si čtenářstvo oblíbilo a co chystáte do budoucna?

Nejlépe se prodává Lovecraft a věci s ním spojené, krváky (Mark E. Pocha) a bizarro, tzn. Carlton Mellick III. V tomto všem hodláme pokračovat. Chtěli bychom vydávat víc weird fiction, postlovecraftovské věci, Ligottiho, současný weird – v tomto ohledu chystáme povídky S. T. Joshiho a novelu Nicole Cushingové. Chceme dělat víc Edwarda Lee, Cliva Barkera, další autory amerického bizarra... na podzim pak chystáme české bizarro, antologii uvolněné, nespoutané fantastiky. Těch plánů je milion – jen tedy narážíme na své limity a teď dumáme, jak tohle všechno zvládnout, abychom nevydávali 3-4 knihy ročně, ale třeba jednu za měsíc.

Na závěr prozraď, na čem aktuálně pracuješ a co tě v nejbližší době čeká, ať se již jedná o zakázky nebo práci pro Carcosu? A taky nám dej nějaké čtenářské tipy, abychom alespoň trochu poodhalili tvůj osobní vkus, a řekni, co tě za poslední dobu nejvíce zaujalo.

Aktuálně překládám povídky slavného anglického autora Ramseyho Campbella, je to zakázka pro nakladatelství Fobos, průřez jeho tvorbou, nekrvavá, tísnivá, nápaditá temná fantastika. Pro Carcosu mám už delší dobu rozpřekládaného Edwarda Lee, jeho Sukuby, erotický horor z devadesátek, věc, kterou se splácí dluh a zaplňuje díra – příklad významné knihy zásadního autora, která u nás ve své době nevyšla. Poslední dobou čtu novější i starší folk horor, v tomto směru mě zaujal Hladový lán A. M. Hurleyho nebo Rudá zem Adama Nevilla, čtu současné i starší antologie, ročenky toho nejlepšího z žánru, čtu weird a neustále podléhám okouzlení, občas nějaký ten český rukopis a zkouším horory pro mládež.

autor Roman Bílek