Jak přátelství Tolkiena a Lewise stvořilo moderní fantasy

Přátelství dvou literárních géniů navždy změnilo tvář moderní fantasy, i když jejich vztah nebyl zdaleka jen idylický.

Je tomu 100 let a nějaký ten týden, kdy se poprvé setkali dva velikáni J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis. Těžko říct, co tehdy toto setkání udělalo s celým světem, zda pohlo zemí nebo zapříčinilo jiné přírodní anomálie. Každopádně v té době ještě Lewis vůbec netušil, že napíše cyklus rovnou 7 knih Letopisů Narnie. A Tolkien teprve budoval rozsáhlou mytologii Středozemě, ze které o mnoho let později vzešel Hobit a Pán prstenů.

Jak jedno úterní odpoledne odstartovalo literární revoluci

Jejich dlouholeté přátelství mělo své vzestupy a pády. Když budeme konkrétní, započalo v Oxfordu 11. května roku 1926 jednoho úterního odpoledne, předpokládejme že deštivého. V té době pracoval Tolkien na Oxfordské univerzitě jako profesor středověkých jazyků a literatury, zatímco Clive Staples Lewis, kterému přátelé říkali prostě Jack, působil na sousední Magdalen College. Poprvé se potkali na schůzi fakulty a Lewis si do deníku poznamenal: „V jádru je to dobrák, jen by potřeboval tak trochu proplesknout.“

Jenže po bližším seznámení oba zjistili, že si jsou v některých věcech až neuvěřitelně podobní. Oba nesnášeli moderní dobu, nesledovali politiku, odmítali řídit auto a především milovali staré severské ságy. Lewis jednou Tolkienovi řekl: „Pokud oni nechtějí psát takové knihy, které chceme číst, budeme si je muset napsat sami.“ A tak to udělali. Spolu s dalšími přáteli založili klub Inklings. Každé úterní ráno se scházeli v pubu Eagle and Child, kterému s oblibou říkali Bird and Baby, a v salónku plném dýmkového kouře nahlas předčítali rozepsané kapitoly.

Nekompromisní podpora vytáhla ze šuplíku Středozem

Tolkien byl nejistý autor, který všechno nekonečně přepisoval a schovával do šuplíku. Sám později napsal, že jeho dluh vůči Lewisovi netkví v tom, že by ho stylisticky ovlivnil, ale v té čisté a nekompromisní podpoře. Lewis byl totiž dlouhé roky jeho jediným čtenářem a neustále ho v psaní povzbuzoval. Když v roce 1937 vyšel Hobit, Lewis na něj okamžitě napsal nadšenou recenzi do prestižních novin The Times. Stejně reagoval i na vydání Pána prstenů. Navzájem se otiskli i do svých příběhů. Tolkien vytvořil enta Stromovouse na základě Lewisova hřmotného hlasu a Lewis zase svou postavu filologa Dr. Ransoma podle Tolkiena.

V otázkách literárního vkusu si ale občas vůbec nerozuměli. Tolkien se netajil tím, že Narnie leží zcela mimo okruh jeho zájmu, a dodával, že stejně tak spousta jeho vlastních věcí neříkala nic Lewisovi. Lewisovo psaní považoval někdy za příliš kostrbaté a vyčítal mu, že pro své knihy recykluje názvy ze Středozemě. Lewis se zase bavil Tolkienovou věčnou nerozhodností. Označoval ho za hrozného detailistu, který nedokáže přijmout radu a kvůli svému perfekcionismu přepisuje věci pořád dokola.

Tichá rivalita a neviditelná zeď mezi přáteli

Tyto autorské neshody však byly ničím proti tomu, jak moc se rozcházeli v otázce víry v Boha. Lewis, i když byl vychován v křesťanské rodině, v mládí na víru zanevřel. Naproti tomu Tolkien byl hluboce věřící katolík. Toto téma vedlo k mnoha zaníceným debatám. Jedna z nich se protáhla až do 3 hodin ráno, a právě ta měla za následek, že Lewis své stanovisko přehodnotil. Jenže k Tolkienovu velkému zklamání se vrátil ke svým kořenům a vstoupil do anglikánské církve.

Jejich přátelstvím otřásly dvě hlavní události, což sám Tolkien později zmínil v dopise dceři. První z nich byl příchod Charlese Williamse v roce 1939 do Oxfordu, kam se kvůli válce evakuovalo londýnské nakladatelství Oxford University Press. Tento nesmírně charismatický, excentrický redaktor a spisovatel okamžitě zapadl do klubu Inklings a bleskově zaujal místo Jackova nejbližšího důvěrníka. Lewis byl z Williamse naprosto unešený. Tolkien to však nesl těžce. Williams totiž psal podivné okultní thrillery plné tarotu a magie, což Tolkien jako zastánce čisté severské mytologie vyloženě nesnášel a měl pocit, že Williamsův vliv začal kazit i Lewisovu vlastní tvorbu.

Konečný rozpad společenstva

Williams v květnu roku 1945 náhle zemřel, ale Tolkien s Lewisem se už k původnímu blízkému přátelství nevrátili. Brzy je totiž rozdělila druhá událost. Lewis se oženil s americkou spisovatelkou Joy Greshamovou. Pro Tolkiena to byl problém ze dvou důvodů. Jako přísný katolík neuznával sňatek s rozvedenou ženou a zároveň cítil křivdu, že před ním Lewis celou věc dlouho tajil. Po tomto momentu se z nich stali spíše jen kolegové z univerzity a jejich cesty se zcela rozešly v roce 1954, kdy Lewis přijal profesorské místo v Cambridge. V roce 1963 pak C. S. Lewis zemřel a i po tak dlouhém odloučení tato zpráva Tolkiena hluboce zasáhla. V dopise se svěřil, že to pro něj bylo jako rána sekyrou do vlastních kořenů.

Přátelství, které se přeneslo až na stránky slavných románů

Je vlastně zvláštní, že známe tolik podrobností o obyčejném lidském přátelství. Na druhou stranu právě motiv přátelství má v dílech obou autorů obrovský prostor. A jejich vztah nakonec změnil celou světovou literaturu. V tehdejších oxfordských kruzích se Tolkienovi kolegové fantastice vysmívali a jeho akademická pověst trpěla kvůli jeho celoživotní lásce k mýtům. Bez Jackovy tvrdohlavé podpory by tyto příběhy pravděpodobně nikdy neopustily zásuvku psacího stolu a moderní fantasy by v dnešní podobě vůbec neexistovala.

Takže když si to sečteme, díky přátelství se podařilo zničit prsten moci, zachránit Narnii před věčnou zimou a zabránit dalším generacím literárních sucharů, aby se posmívali fantasy literatuře. Protože mýty a příběhy mají v lidském životě mnohem větší váhu, než si tehdejší kritici vůbec uměli představit.