Hostina hrdinů: DnD kuchařka pro tvoje dobrodružství

Venku už několik dní panuje počasí, které člověka spolehlivě připraví o chuť vystrčit nos z domu. Přiložila jsem tedy do krbu, pohodlně se usadila a otevřela knihu, kterou jsem si už několik večerů slibovala pořádně prolistovat.

Hned mě ovanula známá vůně papíru. Vždycky jsem ji měla ráda, ale tahle kniha voněla snad ještě o něco intenzivněji. Jako by sama dobře věděla, kolik nejrůznějších vůní se na jejích stránkách ukrývá. Pomalu jsem obracela silné, pevné listy a prohlížela si nádherné ilustrace a fotografie pokrmů. Bylo vidět, že si na zpracování knihy dal někdo opravdu záležet.

Na první stránce mě přivítala hostina, jakou bych si po dnešním dni rozhodně nechala líbit. A na dalších to nebylo o nic horší. Lidé, elfové, trpaslíci i půlčíci zjevně ví, jak si dopřát dobré jídlo.

Zvlášť elfové si na stolování potrpí. Jejich stoly se prohýbaly pod mísami s nejrůznějšími lahůdkami a vůně čerstvých bylinek se mísila se sladkou vůní ovoce. Jedna z elfek mi nabídla pohár vína, který jsem samozřejmě neodmítla. Bylo lehké, příjemně sladké a vonělo po ovoci. Elfové si na čerstvost surovin a pečlivou přípravu potrpěli a na jejich stolování to bylo znát. Nikdo nikam nespěchal, jednotlivé chody se střídaly v poklidném tempu a každému soustu se věnovala téměř slavnostní pozornost.

O několik stránek dál už bylo všechno docela jinak. Místo jemných chutí a vytříbeného stolování mě čekaly pořádné porce, vydatné pokrmy a plné korbele piva. Trpaslíci zjevně zastávají názor, že dobré jídlo má člověka především pořádně zasytit. A soudě podle množství masa, které se přede mnou objevilo, brali tuto zásadu velmi vážně.

Prsty jsem přejela po hranách stránek a nechala je jednu po druhé rychle proklouznout pod palcem. Mezi obrázky nejrůznějších pokrmů mě zaujala miska hustého chilli. To bylo přesně něco, co bych si v tomhle počasí dala. Pořádná porce horkého, voňavého jídla, která člověka zahřeje až do konečků prstů.

Z velkého kotle nad ohněm se linula vůně smažené cibule. Před ním stála mohutná postava, která právě do kotle přisypala směs koření. Z rozpáleného kotle se zvedl štiplavý oblak a já se okamžitě rozkašlala.

Postava se ke mně otočila. Teprve teď jsem si všimla, jak hrozivě vypadá.

„Promiňte, vy připravujete půlčické chilli?“

„Archánovo chilli,“ zavrčel.

„Výborně! Mám tu váš recept. Mohla bych se podívat, jak ho připravujete?“

Neodpověděl, ale když se znovu obrátil ke kotli, přistoupila jsem blíž. Archán přilil do kotle vývar, směs důkladně promíchal a přidal rajčatové pyré. Zarazila jsem se a znovu nahlédla do receptu. Tady se přece píše protlak. Než jsem nad tím stačila víc zapřemýšlet, Archán se rozhlédl.

„Kde mám to maso?“

„Krůtí?“ zeptala jsem se a sjela prstem po seznamu surovin.

Archán se ke mně prudce otočil.

„Půlčické!“

„No, ale tady píšou krůtí,“ namítla jsem a ukázala mu recept.

Vytrhl mi knihu z rukou. Jeho pohled potemněl.

„To není moje chilli!“

„Ale je. Podívejte, dokonce je tady vaše jméno.“

Archán vztekle zařval a prudce se po mně ohnal. Jen taktak jsem uskočila stranou. Než jsem se stačila vzpamatovat, luskl prsty a od ohniště se ke mně vyřítilo malé dračí stvoření.

Dráček se řítil přímo na mě s vyceněnými zuby a já horečně hledala něco, čím bych se mohla bránit. Popadla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce. V poslední chvíli jsem před sebe švihla dřevěnou lžící a dráček se do ní zakousl.

Pevně jsem sevřela násadu a začali jsme se o lžíci zuřivě přetahovat. Dráček vrčel a odmítal svou kořist pustit. Nakonec jsem lžící prudce škubla doprava a stvoření odletělo několik metrů daleko, ovšem i s pořádným kusem lžíce v tlamě.

S okousanou lžící v ruce jsem začala ustupovat před rozzuřeným Archánem, který se mezitím nebezpečně přiblížil. Couvla jsem až ke stolu a narazila do něj zády. Několik podivných krystalů se sesypalo na zem a rozkutálelo po podlaze. Archán si jich nevšiml a rázně vykročil ke mně. Vtom se kameny rozzářily, samy se rozestoupily do kruhu a kolem dračího válečníka vyšlehly magické plameny.

Archán se pokusil prorazit ohnivou stěnu, ale plameny ho pokaždé zahnaly zpátky.

Chvíli jsem nevěřícně hleděla na zářící kruh. Potom jsem se opatrně vrátila ke kotli. Teď už zbývalo jen přidat krůtí maso a nechat chilli pomalu probublávat, aby se všechny chutě spojily.

Nabrala jsem si pořádnou porci do dřevěné misky, usadila se a ponořila do ní svou poněkud zkrácenou lžíci. Chuť byla výborná, plná výrazného koření, ale vzápětí mě v ústech začalo pořádně pálit. Tohle bylo snad ještě ostřejší než zuby Archánova dračího mazlíčka.

V krbu zapraskalo poleno. Pohodlně jsem se opřela do křesla. Chilli mě zahřívalo zevnitř tak důkladně, že jsem začínala pochybovat, jestli vůbec potřebuju přikládat.

Chceš naše články vídat v Googlu častěji? Přidej si imago mezi preferované zdroje.