Nevychází mnoho románů, kdy čtenář nabude pocitu, že čte něco naprosto zásadního o své existenci. O existenci člověka, lidstva, civilizace, planety Země. Román nejuznávanějšího současného spisovatele Cormaca McCarthyho Cesta (The Road, 2006), který získal v loňském roce Pulitzerovu cenu, je právě toho druhu. Jak malicherné se zdají být vedle tohoto prostého a čistého "zálesáckého" příběhu o přežití v časech post-apokalypsy jinak také dobré romány jiných autorů o manželských nevěrách, komplikovaných sexuálních orientacích, rodinných válkách a honbě za postavením. Většina McCarthyho knih má existenciální a společenský přesah a zároveň je dobrodružnou literaturou pro muže v duchu krvavých rodokapsů. Celá jeho tvorba jako by se stylizovala do hrůzně věcné a poetické výpovědi temného vizionáře v téměř starozákonním duchu. "Bůh není a my jsme jeho proroci," říká jedna postava v Cestě.

Je to ďábelský, anebo hluboce lidský nápad napsat jakousi science-fiction o světě několik let po globální katastrofě blíže neurčeného druhu, kdy na zplundrované a nehostinné zemi už nemá co růst a umírají na ní poslední zbytky zbědovaných lidí? Přes Ameriku, po silnicích, putuje nezapomenutelná dvojice otec a syn směrem k moři, aniž existuje důvod k nějaké budoucnosti. Aniž existuje jakýkoli důvod k jejich cestě. Nemají vlastně pořádně kam dojít. Román není doslova o ničem jiném než o holé naději zůstat naživu do příštího dne - nepromoknout a nezmrznout, sehnat jídlo, vyhnout se vrahům, přespat v bezpečném úkrytu, pokračovat v životě, který by nikdo v dnešní době životem ani nenazval, jít dál. Je to jakási fiktivní šachová partie, rozehraná Bůh ví kým s člověkem, který je schopen toho nejhoršího i toho nejlepšího.

Přečtěte si naší recenzi na knihu Cormaca McCarthyho: Cesta.