Význam a metody zdobení zbroje pro turnaje

Jmenuji se Martin Klecán a jako historik v muzeu ve Strakonicích se mimo jiné zaměřuji na středověké vojenství a výstroj. V úvodním článku jsme se věnovali symbolice a estetice plátové zbroje, dnes se podíváme na výzdobu brnění pro turnaje – jestli zbroj mohla sloužit i jako nástroj zastrašení protivníka a jak to vlastně bylo s kvalitou provedení.

Opět platí, že tento text není seznamem pravidel, jak něco má a musí vypadat. Slouží jako vhled do přemýšlení nositele i výrobce zbroje a taky jako inspirace pro fanoušky living history či pro herní vývojáře.

Společenský význam turnajů a heraldika

Už minulém článku jsem zmínil, jak důležité bylo pro šlechtice jeho PR. A možná ještě důležitější roli hrálo na turnajích. Ty původně sloužily jako způsob, jak zdokonalovat válečnické dovednosti, velmi rychle však přerostly v populární formu zábavy a ve vítanou příležitost pochlubit se svým bohatstvím. Obzvlášť na přelomu 16. a 17. století se pak turnaje těšily větší a větší oblibě.

Účastník na turnaji reprezentoval nejen sám sebe, ale taky svou rodinu a svého lenního pána. Pro mnohé to zase byla cesta, jak rozmnožit skromný majetek. A v dobách míru pak zase turnaje představovaly vítanou možnost vydobýt si válečnickou reputaci. Šlechtic se tu zkrátka chtěl prezentovat v tom nejlepším světle a jeho výkony s dřevcem byly jen část cesty. Na turnajích se navazovaly kontakty a otevíraly se příležitosti pro postup společenským žebříčkem, a na to musel člověk taky trochu vypadat.

Že se show stala nedílnou součástí dění, máme potvrzeno z mnoha zdrojů. Třeba již zmíněný císař Maxmilián I., který byl nadšeným fanouškem i účastníkem rytířských klání, si nechal vyrobit prototypy strojků, na nichž měly být zavěšené štíty. Při zásahu štítu dřevcem měly tyto strojky zajistit, že se štít náležitě rozprskl.

V knize Le Livre des tournois od Reného, vévody z Anjou, která obsahovala turnajová pravidla, se zachovalo mnoho ilustrací zachycujících bojovníky v bohatě zdobených oděvech a zbrojích.

Vévoda Bretaňský a vévoda Bourbonský, Le Livre des tournois, 2. pol. 15. stol. (Bibliothèque Nationale de France)

Velkou roli tu hrála heraldika, šlechtic chtěl, aby všichni věděli, kdo a odkud je. Rodové znaky tak nezdobily jen štíty, ale i varkoče nošené přes brnění, na přilbách se objevovaly objemné klenoty, které kopírovaly heraldické figury. Klenoty byly obvykle vyrobeny z tvrzené kůže. Ta totiž poskytovala ideální kombinaci pevnosti a nízké váhy.

Varkoče se využívaly i v klasické bitvě, stejně jako heraldika na štítech. Sloužily k jednoduchému rozlišení, kdo je kdo, a pomáhaly tak orientaci v bitevním chaosu. Klenoty však v tomto kontextu neměly místo – bojovníkovi by pouze překážely a v extrémním případě jej mohly i zabít, protože dávaly protivníkovi možnosti na zachycení, stržení z koně atd. Na turnaji však nic takového nehrozilo.

Rytířská alter ega a tematické převleky

Docházelo i k situacím, kdy chtěl účastník turnaje svoji identitu z nějakého důvodu skrýt a vytvořil si svoje alter ego, nebo se vydával za postavu z příběhu. Například Ulrich von Lichtenstein v převleku za krále Artuše cestoval Štýrskem a Rakouskem a vyzýval šlechtice na přátelské souboje. Nebo to tak aspoň popisuje v knize Frauendienst, jestli k tomu reálně došlo a skutečně používal tento převlek, zůstává otázkou.

A do třetice můžeme zmínit císaře Maxmiliána I. Ten zase vytvořil literární postavu jménem Freydal. Freydal se účastnil těch samých turnajů, které absolvoval císař, takže není těžké si domyslet, jak to s ním vlastně bylo.

Převleky a alter ega ale nemusely a nebyly jen knižní a některé turnaje na nich byly dokonce postaveny. Oblíbeným námětem se nepřekvapivě stala už zmíněná legenda o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Máme doloženo množství turnajů, které se symbolikou tohoto příběhu silně pracovalo. To zahrnovalo kostýmy pro účastníky, přehrávání některých nejslavnějších scén atd.

Na hradě Winchester je dokonce dodnes k vidění kulatý stůl, který byl vyroben za vlády Eduarda I. - o něm víme, že podobné klání organizoval na oslavu dobytí Walesu. Zda rovněž objednal výrobu stolu, není doložené, ale zapadalo by to do skládanky.

Protože Evropa byla v úzkém kontaktu s Turky, ať už násilném nebo diplomatickém, objevila se tu určitá fascinace blízkovýchodní estetikou. Saští kurfiřti tak například za mnoho desítek let shromáždili poměrně velké množství nejrůznějších otomanských uměleckých děl, zbraní a zbrojí. Část této výstroje pocházela z opakovaných bojů s Turky, ovšem rozsáhlou část tvořily i diplomatické dary. Díky tomu mohla v rámci kurfiřtské zbrojnice vzniknout tzv. Turecká komnata, kde byly předměty tematicky shromážděny.

Okouzlení Tureckem však zdaleka nekončilo sběratelstvím. Kurfiřt Kristián nechal roku 1607 v Drážďanech uspořádat turnaj, jehož součástí například byl průvod šlechticů převlečených za muslimské bojovníky. Ani takové turnaje nebyly výjimkou a výzbroj „Turkům“ často poskytoval sám pořadatel.

Nástroj zastrašení

Nabízí se úvaha, že zbroj mohla určitě sloužit i jako nástroj psychologického boje jako například šalíř pomalovaný do podoby jakéhosi divokého zvířete.

Malovaný šalíř, 15. století (Wallace Collection).

Okřídlení polští husaři jistě nejsou pro mnoho čtenářů neznámý pojem a poslouží jako naprosto učebnicový příklad úpravy vzhledu pro vyvolání strachu V druhé polovině 16. století začala polská elitní kavalerie používat na svých brněních konstrukce zdobené peřím dravých ptáků, které skutečně připomínaly křídla.

Cílem bylo zastrašit nepřítele – silueta bojovníka skutečně připomínala nadpřirozenou bytost a peří při jízdě pravděpodobně vyluzovala specifický zvuk. Zda tato nezvyklá ozdoba měla i nějaké další praktické využití není zcela jasné.

Podobný typ dekorací byl ovšem spíš výjimkou, minimálně co se bitevních brnění týče. Jak už jsme zmínili výše, pro nositele se snadno mohly stát rizikem a benefity nebyly tak velké, aby se vyplatilo riskovat vlastní život. Paradoxně by se dalo říct, že vzhled polských husarů na moderního člověka působí víc než na jejich současníky. Přesně zapadají do fantasy estetiky, kterou jsme mnohdy odkojeni, a málokoho na první dobrou napadne zvažovat, jestli si „křídly“ spíš nekomplikovali život.

Na druhou stranu, brnění poskytovalo samo o sobě dost velký prostor, na kterém se dalo něco vymyslet, i bez podobných dodatků. V muzejních sbírkách nezřídka narážíme především na roztodivné tvary přilbic. Hledí helmy se při vymýšlení nejrůznějších tvarů přímo nabízí - je to možná první věc, které si druhý člověk všimne. Samozřejmě zde platí stejná pravidla jako pro zbytek brnění - nesmí se to přehánět, aby přilbice nakonec spíš neposloužila nepříteli.

Díky tomu najdeme napříč zbrojnicemi množství uzavřených přileb, kde je hledí vytvarováno do podoby lidských obličejů. S vysokou mírou jistoty se dá říct, že minimálně část takových přilbic se použila v boji, nešlo pouze o záležitost vyrobenou pro slavnostní účely. O efektu těchto ocelových obličejů se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně nebylo pro nepřítele úplně příjemné vidět výraz bojovníka před ním bez jakékoliv mimiky, dostáváme se tím do onoho pomyslného „uncanny valley“. A snadno si lze domyslet, jaké výhody mohlo zakrytí mimiky přinést nositeli.

U většiny zachovalých brnění se však dá říct, že záměrnou snahu o dekorování brnění pro zastrašení nepřítele přímo nepozorujeme. Šlechtic chtěl vypadat maximálně aristokraticky, prezentovat svoje bohatství a vkus. Pokud v boji vedl vojáky, jeho přítomnost je měla inspirovat a motivovat a dvojnásob to platilo v případě panovníka.

Například se nám dochoval popis výstroje, kterou měl na sobě Richard III. v bitvě u Bosworthu. Král měl přilbici zdobenou královskou korunou a přes nákladné brnění si oblékl surcoat s královským erbem. Naprosto nikdo neměl pochybovat o tom, že je králem Anglie a že je tou nejdůležitější osobou na celém bitevním poli.

Rytířské ideály cti a čestného boje také nikam nezmizely a člověk oděný ve zbroji sám sebe raději viděl blíž ke králi Artušovi než k nějakému pekelnému či divokému stvoření. Navíc máme doloženo i poměrně hodně sad zbrojí, jejichž komponenty se daly kombinovat pro bitvu i pro turnaj, takže i výzdoba musela odpovídat oběma příležitostem. 

Zkrátka, nějak výrazně děsivě vypadající zbroje do tohoto celku nezapadaly.

A v zásadě ani nebyly třeba. Rytíř oblečený do kompletní zbroje se stával vrcholovým predátorem a věděl to on i nepřítel. Nebyl nezranitelný, ale byl rozhodně nejlíp chráněn. Zároveň měl za sebou zpravidla roky výcviku a tahle kombinace určitě měla vliv na jeho sebevědomí. Tento faktor není neznámý ani moderním armádám – dobře vybavený voják si víc věří a podává lepší výkony. V případě šlechty bylo dělící faktor i jejich společenské postavení. Dohromady tak těžce obrněným rytířům zcela jistě stoupalo sebevědomí s každým dalším plátem, který oblékli.

Prostý voják mohl doufat, že těžkou jízdu nepřítele zastaví střelci – pokud se ji podařilo zasypat množstvím šípů, čistě statisticky existovala slušná šance, že nějaké šípy najdou slabiny v brnění a aspoň část nepřátelských obrněnců vyřadí. Přežití prostého vojáka mohla zajistit také dobrá taktika jeho velitele, zkušená a pevná formace, případně terénní výhoda, nebo kombinace zmíněných faktorů.

Rytířská jízda však platila za jednu z nejnebezpečnějších zbraní středověkého bojiště a z evidentních důvodů její útok rozhodl spoustu bitev. Brnění tak nemuselo vypadat děsivě – stačila reputace jeho nositelů; jejich útok byl hrůzu nahánějící sám o sobě a nebylo třeba ještě něco přidávat.

Nedokonalosti a nepřesnosti

Napříč výstrojí všech ekonomických skupin ale vidíme i jiný zajímavý trend, dalo by se říct přesně opačný. Doteď jsme se bavili převážně o velmi precizně zpracovaných kusech zbroje, tedy aspoň co se šlechty týče. Přestože vzhled hrál důležitou roli a každý, kdo měl peníze nazbyt, o něj dbal, mělo to své limity. Nejpatrnější je to u zbraní; meč či nůž většinu času visel u boku majitele, a tudíž byla vidět pouze jeho jedna strana. Na nepohledovou část zbraně tak padlo mnohem méně času a prostředků a často zůstávaly poměrně holé.

Ať už brnění putovalo k nejprostšímu vojákovi nebo k císaři, můžeme si všimnout nejrůznějších nedokonalostí, a to někdy docela překvapivého charakteru. I na nákladně zpracovaných pancířích se třeba stávalo, že řemeslník špatně naměřil díru pro nýt a prorazil ji jinde, než potřeboval. Řešení? Udělat díru novou, a pokud ta stará nebyla na vyloženě kritickém místě, kde by ohrožovala integritu brnění, tak se o ni nestaral. Stejně tak výrobce zbroje příliš nevzrušovaly stopy po úpravách, když brnění putovalo k jinému majiteli, nebo když bylo třeba předělat brnění pro majitele původního. 

Středověký člověk neměl naše současné nároky na symetrii. My jsme vycvičeni průmyslovou výrobou, která dokáže stoprocentně zrcadlit. V minulosti nic takového po ruce neměli a symetrie byla prostě jen optická a tak trochu „plus mínus”. I tak se dají najít poměrně vtipné příklady, kde ani tato optická symetrie není k nalezení.

Vlevo: Šalíř z expozice na hradě Norwich, 15. stol. Vpravo: Šalíř, cca 1480 (Metropolitan Museum of arts NY)

Například v expozici na hradě Norwich bychom našli šalíř, kde řemeslníkovi značně ujela ruka. Jestli pak tato přilba putovala do něčí výzbroje, zůstává otázkou, ale nebylo by žádným překvapením, kdyby ano. Pořád lepší mít na hlavě asymetrickou přilbici, než vůbec žádnou. Podobně „nepovedený“ šalíř najdeme třeba i ve sbírce Metropolitního muzea v New Yorku a pokud se dobře podíváš na jiné kusy výstroje v expozicích dalších muzeí, určitě najdeš spoustu dalších příkladů.

Zmíněné přilbice jsou spíš extrémní příklady a samozřejmě se jedná o exempláře, které nekončily ve zbrojnicích nejbohatších. Ale společně s přístupem ke zdobení zbraní a k opravám chyb nám to dává docela dobrou představu o smýšlení tehdejších lidí.

Doufám, že ti bylo čtení o zdobení zbroje příjemnou vycházkou do historie, a pokud ještě nemáš přečten úvodní článek věnovaný estetice a symbolice brnění, stačí kliknout na odkaz a můžeš pokračovat.