Zaklínač: Rozcestí krkavců aneb Jak to všechno začalo

Byly časy, kdy v Polsku fantasy znamenalo jen trpaslíky z importu a občasnou snahu vysvětlit, proč Gandalf zní jako Lenin po třech pivech. Osmdesátky patřily žánru sci-fi – tvrdé, ideologické a nejlépe s marxistickým podtextem, který si každý mohl vyložit, jak chtěl. A pak přišel Andrzej Sapkowski, do časopisu Fantastyka napsal povídku „Zaklínač“ a z žánru, který byl dosud trochu trapný, udělal národní poklad.

Dnes, o čtyřicet let později, se děda Andrzej znovu posadil k psacímu stroji – a ne, tentokrát to není přepis smlouvy s CD Projektem. Vydal Zaklínač - Rozcestí krkavců, prequel o Geraltovi, který ještě nesmrdí cynismem ani medovinou. Je to Geralt-junior, čerstvě po škole, který poprvé vyráží do světa, aby zjistil, že nestvůry jsou jako lidé. A lidé jsou ještě horší.

Na papíře to zní jako epizoda z Netflixu, ale kupodivu to funguje. Sapkowski se totiž pořád umí smát — nejlépe sobě, svým postavám i čtenářům. Jenže zároveň zůstává starý známý: jazykově přesný, společensky popichující, literárně sebevědomý a občas otravně chytrý.

Prequel, který jste nechtěli, ale dostali

Kniha nás zavádí na úplný začátek zaklínačova příběhu – ještě než se stal Geraltem „z Rivie“. Dozvíme se, proč všechny klisny pojmenovává Klepna, jak vznikl pamflet „Monstrum čili vědmáka vypodobnění“, a také proč jich na světě zůstalo tak zoufale málo. Objeví se mladá Nenneke, pár nových mutantů a pár chlápků, kteří by ve hře měli vlastní vedlejší questy.

Hlavními nováčky v zaklínačském příběhu jsou Preston Holt (zaklínač, který má charisma starého Clinta Eastwooda, ale dostane méně prostoru než vedlejší roztomilé prasátko) a Vrai Natteravn, čarodějka, jejíž jméno zní jako název deathmetalové kapely. Všichni by mohli být nosnými figurami, kdyby kniha měla dvojnásobný rozsah. Nemá.

Problém tří set stran

Sapkowski napsal něco, co by mělo mít tisíc stran, ale má bezmála tři sta. Výsledkem je, že se Geralt vyvine z naivního chlapce v cynického profesionála někdy mezi dvěma odstavci. Holt prequel ve zrychleném režimu. Některé kapitoly připomínají vedlejší úkoly z průměrného RPG, které vyplní pár večerů, ale nic moc nezmění.

A pak je tu třetí akt – padesát stránek sprintu, který končí dřív, než se stihnete nadechnout. Sapkowski má k rychlým koncům vztah; dělal to už ve Věži vlaštovky, Zmiji i Lux perpetua. Tady to působí spíš jako že „deadline byl včera“.

Sapkowski, jak ho známe – a trochu jinak

Sapkowski zůstává přesně takový, jakého si pamatujeme – ostrovtipný, jazykově vybroušený, sarkastický a občas podrážděný realitou. Jeho text má rytmus, který by se dal přepsat do not, a slovní obraty, které by se měly tesat do pivních podtácků. V novém románu si opět hraje s jazykem s elegancí člověka, který ví, že může – a taky ví, že mu to projde.

Je to ten samý autor, který kdysi dokázal udělat filozofickou debatu z hádky mezi zaklínačem a kovářem. Jen je dnes trochu smířenější, méně kousavý, víc ironicky unavený. Méně bodá, víc mrká. Místo výsměchu používá nadhled, místo hněvu rezignovaný úsměv. A i když se občas pustí do jazykového exhibicionismu, pořád v tom má styl, který nikdo jiný ve středoevropské fantasy nezvládá.

Je znát, že Sapkowski už nepotřebuje dokazovat, že je nejlepší – jen si občas chce připomenout, že pořád umí napsat větu, kterou jiní autoři zplodí jen jednou za život. Z jeho textu cítíš řemeslo, jistotu a letitou praxi, která umí sarkasmus dávkovat stejně přesně jako elixír Vlka.

Na druhou stranu, sexuální náboj série se vytratil. Geralt je tu sice mladý, ale jeho milostné výboje se omezují na narážky a jemné úšklebky. Pryč jsou časy, kdy měla každá kapitola svou čarodějku a každá čarodějka problém s garderobou. Tentokrát je to spíš melancholické ohlédnutí než hormonální jízda – jako by Sapkowski pochopil, že stárnout může i fikce.

Edice, která se nezalekne ani gryfa

V Česku kniha vyšla tradičně u Leonardo, které si Zaklínače hýčká už dekády. Překlad má na svědomí Stanislav Komárek – a jak je u něj zvykem, je to jistota. Zachovává Sapkowského jazykovou hbitost, jízlivost i ten promyšlený mix nářečí a hospodského mudrování. Edice drží styl starších brožovaných vydání – praktická, čitelná, s klasickou obálkou, která se nesnaží konkurovat herní estetice ani Netflixu. Prostě poctivý papírový Geralt.

Pro koho to vlastně je?

Rozcestí krkavců mladé čtenáře, kteří znají Geralta z her od CD Projektu nebo – chraň bůh – z Netflixu, nejspíš neosloví. Tohle je kniha pro pamětníky, kteří ještě čtou, aby přemýšleli, ne aby scrollovali. Jenže ani ti se možná neubrání pocitu, že Sapkowski už píše spíš z povinnosti než z vášně. Nebo pro prachy.

Přesto je Rozcestí krkavců čtivé, vtipné a stále dost chytré na to, aby připomnělo, proč jsme toho mrzutého mutanta vůbec milovali.

A co dál?

Sapkowski tvrdí, že to není jeho poslední zaklínačská kniha. Pokud mu čtyři roky stačí na dalších tři sta stran, mohli bychom se dočkat pokračování dřív, než CD Projekt vydá Witcher 4. Doufejme, že tentokrát přidá pár stran, ubrat už totiž nejde.

Psaní knih nemá konce – ale někdy je prostě čas dát si medovinu, zavřít Word a přestat. Sapkowski to ještě neumí, a my mu to vlastně ani nepřejeme. Protože i když jeho svět už dávno nehoří, je s ním pořád zatraceně veselo.

autor Honza Kohoutek