Vývoj hororových her: 40 let strachu z neznáma

Hororové hry, jak si je představuješ dnes, se od prvních pokusů v tomto žánru výrazně liší. Jednu věc však mají společnou: strach z neznáma. Ať už se pohybuješ v téměř realistickém prostředí současných her, nebo v jednoduché grafice starších titulů, každá hororová hra musí obsahovat dvě základní ingredience: napětí a temnou atmosféru.

Za jednoho z průkopníků hororového žánru bývá považován Haunted House vydaný na Atari 2600 v roce 1982. Ve své podstatě jde o napjatější variantu arkádových her. Koneckonců i Pac-Man by se svým způsobem dal považovat za malý horor. Kde jinde by tě taky neustále pronásledovala parta duchů? Haunted House ovšem pracoval s napětím jinak. Místo honičky stavěl na průzkumu neznámého prostoru. Hráč prochází rozlehlým prázdným sídlem, nahlíží do temných místností a nikdy si nemůže být jistý tím, co jej čeká za dalšími dveřmi. To všechno navíc ve velmi jednoduchém dvourozměrném prostředí, které přesto dokázalo vytvořit překvapivě silnou atmosféru.

V roce 1989 přišla společnost Capcom s herní adaptací japonského hororového filmu Sweet Home. Když si vybavíš pípání starých pixelovek a přidáš mu mírně zlověstnější nádech, máš docela jasnou představu o atmosféře. Oproti starším titulům je zpracování samozřejmě detailnější a větší důraz se klade na průzkum, řešení hádanek a hospodaření s omezenými zdroji. Právě proto bývá Sweet Home označován za předchůdce survival hororu.

Ale to nejzajímavější si pro nás přichystal rok 1992. Studio Infogrames vydalo Alone in the Dark a otevřelo dveře modernímu survival hororu. Hra pracuje s trojrozměrnými postavami, promyšlenou kamerou i prostředím. Díky tomu vzniká téměř filmová atmosféra plná napětí. Hráč musí postupovat opatrně a vážit každý krok, protože nikdy neví, co ho čeká za dalším rohem.

Teď už se ale dostáváme k titulu, který se stal téměř synonymem herního hororu – Resident Evil. Ten nejen definoval pojem survival horor, ale také jej přivedl k širokému publiku. Už samotná kamera pracovala s napětím. Jak se pak můžeš cítit v klidu, když nevidíš, co číhá za rohem? K tomu přidej omezenou munici, klaustrofobní prostředí a sídlo plné zombie. V takové chvíli už ti nezbývá než dobře zvažovat, zda je vhodný čas bojovat, nebo raději utéct.

O pár let později se objevil Silent Hill a k hororové atmosféře přistoupil trochu jinak. Ukázal, že děsivý nemusí být jen přímý střet s monstry. Všudypřítomná mlha, prázdné ulice a znepokojivé zvuky dokázaly vytvořit napětí, které často působilo silněji než celá rota zombíků.

Teď se nabízí otázka, kam se může horor ve hrách posunout dál. Když už pracuje s prvky jako tajemno, mlha, omezený výhled, lekačky nebo děsivá monstra, čím ještě tě může překvapit? O jednu z výrazných změn se pokusil například Resident Evil 4. Ten přinesl kameru přes rameno, známou i z filmů, která dodala akci syrovější a bezprostřednější pocit. Hra však stále stavěla především na soubojích a dynamičtějším tempu.

Menší nezávislá studia přišla s jiným přístupem – v některých hororových hrách, jako jsou Amnesia: The Dark Descent nebo Outlast, úplně odstranila možnost souboje. Hráč tak může jen utíkat, skrývat se a doufat, že to, co se potuluje ve tmě, vidí ještě hůř než on. A právě tahle bezmoc se ukázala jako jeden z nejúčinnějších způsobů, jak vyvolat skutečný strach.

Dnes, když vývojáři zvažují, jestli dát přednost akci, nebo tíživé atmosféře, často oba přístupy jednoduše zkombinují. Přeci jen, rovnováha bývá klíčem skoro ke všemu. Technologie se sice posunuly a grafika je dnes téměř realistická, ale základ hororu se nezměnil. Strach z neznáma totiž funguje stejně dobře dnes jako před čtyřiceti lety.