The Blood of Dawnwalker: Duchovní nástupce Zaklínače 3

Tato upíří novinka působí jako duchovní nástupce trilogie Zaklínač, především hry Zaklínač 3: Divoký hon. Není se čemu divit, za The Blood of Dawnwalker stojí tým, jehož součástí jsou i lidé, kteří pracovali právě na této hře. Zaklínač 3 přitom patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec už od chvíle, kdy jsem si jej poprvé zahrál – v roce 2015. Jaká budoucnost čeká zaklínačskou sérii poté, co značná část jejího někdejšího tvůrčího týmu odešla z CD Projekt Red, to se teprve ukáže. Někdy je lepší být fanouškem konkrétních tvůrců než celých značek, to mě zase pro změnu naučil Disney. Vraťme se však k Dawnwalkerovi.

Velmi povědomý svět

Co tedy The Blood of Dawnwalker vlastně je? První pohled na hru bude povědomý každému, kdo hrál trilogii Zaklínač. Prostředí, grafika i atmosféra jsou podobné a také způsob, jakým se hlavní hrdina Coen bez použití svých zvláštních schopností pohybuje po světě, často evokuje Geralta. Coen samotný je však úplně jiný. V mnoha ohledech je téměř Geraltovým opakem. Podle toho, jak ho hraješ, může mít velmi silný smysl pro spravedlnost, zároveň dokáže být uštěpačný a krutý. Ve srovnání s Geraltem je to ovšem pořád naprosté štěně.

Časový limit je základní herní mechanikou

Tvůrci hry uvádějí jako jeden z hlavních zdrojů inspirace původní Fallout. Ten tě zasadil do rozsáhlého světa, předložil jasný cíl a následně ti do velké míry umožnil rozhodnout se, jakým způsobem cíle dosáhnout. Tvým úkolem bylo najít vodní čip, díky němuž mohla tvoje rodina a přátelé ve Vaultu přežít, přičemž na jeho splnění byl určen pouze omezený čas.

Tím se dostáváme k pravděpodobně nejkontroverznějšímu prvku The Blood of Dawnwalker. Na začátku hry je unesena tvoje rodina a ty dostaneš třicet dní a třicet nocí na její záchranu. Zároveň se z tebe stane Dawnwalker: nejsi skutečným upírem, ale ani úplně obyčejným člověkem. V podstatě jsi Kyle ze South Parku. Nebo Blade. Vyber si.

Po dokončení prologu se před tebou otevře celá hra. Drobné stopy rozeseté po světě tě přivedou k rozsáhlejším dějovým liniím, ale způsob, jakým budeš postupovat za hlavním cílem - a dokonce i to, zda se o něj vůbec pokusíš – závisí převážně na tobě. Časový limit je však přítomný neustále. Zpočátku se mi tato mechanika nelíbila, protože ve mně vyvolávala úzkost, a některé časové ztráty působí až absurdně. Proč otevření jedné truhly zabere celou hodinu? Když jsem však hru dokončil, měl jsem za sebou všechny hlavní dějové linie, většinu otazníků na mapě – ano, vracejí se ze Zaklínače 3 – a přesto mi zbývaly ještě čtyři celé dny a noci. Časový limit vytváří tlak, ve skutečnosti je však mnohem méně omezující, než se zpočátku zdá.

Postupně jsem také pochopil, proč je plynutí času pro hru tak důležité. Střídání dne a noci nemění pouze vzhled prostředí, ale zásadně ovlivňuje i způsob, jakým se za Coena hraje, co dokáže a jaké možnosti má zrovna k dispozici. Moje rada je proto jednoduchá: nauč se časový limit nenávidět o něco méně a nenech se jím odradit od průzkumu světa.

Skvělé příběhy postavené na svobodě

The Blood of Dawnwalker stojí především na příběhu a postavách. Scénář zde hraje hlavní roli; navzdory výbornému systému soubojů nejde o soulslike hru. Právě proto je také velmi těžké o ní mluvit, aniž bych prozradil nějaké spoilery.

Ačkoliv jednotlivé příběhy působí samostatně, jsou velmi důmyslně propojené. Můžeš dokončit jednu dějovou linii, o několik hodin později se pustit do jiné a objevit informace, které předchozí události ukážou ve zcela novém světle. Hra ti málokdy něco vysvětlí úplně přímo. Nečekají tě ani dlouhé pasáže, které hráče nutí pomalu kráčet a poslouchat výklad (God of War Ragnarök, dívám se na tebe). Místo toho jsem se často dobrovolně zastavoval, abych si poslechl rozhovory lidí kolem sebe, protože byly skutečně zajímavé.

Příběhy zároveň působí velmi uvěřitelně, alespoň nakolik je to ve fantasy prostředí možné. Vyprávějí o lidech, které lze snadno pochopit a kteří se vyrovnávají se ztrátou, strachem, nespravedlností a zlomeným srdcem. Mohou se zde objevovat upíři, čarodějnice, démoni, a dokonce i vlkodlak, přesto lidé v centru těchto příběhů působí opravdově.

Obzvlášť se mi líbilo ústřední morální dilema hry. Upíři, kteří se chopili moci, mohou být pohromou pro Coena a jeho rodinu, nejsou však nutně špatní pro všechny, kteří pod jejich vládou žijí. Léčí nemocné, odstranili zkorumpované představitele církve a zbavili se zhýralé šlechty. Příběh se odehrává v Evropě na počátku 14. století, ve stínu černé smrti, a upíři chrání údolí Vale Sangora před morem. Jejich vláda je krutá, ale její důsledky nejsou výhradně negativní. Nic tu není jednoduše černobílé.

Žádné vodění za ruku

Je důležité zdůraznit, že The Blood of Dawnwalker tě vůbec nevodí za ruku. Musíš přijít na to, co funguje, kam se vydat a kterým nebezpečím dokážeš čelit. Velmi brzy jsem narazil na bosse v době, kdy jsem měl příliš nízkou úroveň a příšernou výbavu. Ovšem díky trpělivosti a postupnému pochopení soubojového systému se mi jej nakonec podařilo porazit. Vítězství mi pak přineslo skutečné uspokojení – přesně ten druh zážitku, s nímž se v moderních hrách setkáváme čím dál míň.

Hra čerpá inspiraci nejen ze Zaklínače, ale taky z několika dalších titulů. Například směrové útoky a kryty výrazně připomínají Kingdom Come: Deliverance. The Blood of Dawnwalker se však hraje z pohledu třetí osoby, takže jsem na rozdíl od KCD skutečně viděl, co dělám. Tento systém jsem si postupně zamiloval. Ostré cinknutí při dokonale načasovaném krytu je nesmírně uspokojivé a plynulý rytmus soubojů s mečem mě přiměl specializovat se na mistrovské ovládání této zbraně.

Šermířství je pouze jedním ze tří stromů specializací; další dva představují čarodějnictví a vampyrismus. Já jsem naplno rozvinul šermířství a vampyrismus, což vedlo k několika fantasticky brutálním střetům.

Výtvarné zpracování mi místy připomínalo Diablo IV, zejména groteskní pekelné zrůdy, zlověstná kouzla a okamžiky tělesného hororu ve stylu Hellraisera.

Systém Dvora zase připomíná rozhraní Kultu Kosmu z Assassin's Creed Odyssey: postupně odhaluješ mapu vztahů mezi hlavními upíry i strukturu jejich působení. Podobné systémy mě vždy bavily a také zde jde o vítané zpestření.

Otřesný technický stav

O The Blood of Dawnwalker bych dokázal mluvit ještě dlouho. Pro mě je to naprostý klenot. Jeho největší slabinou je však technický stav. Hra běží na Unreal Engine 5, který jsem začal považovat za prokletí moderního hraní, protože jsem zatím nenarazil na jediný titul na tomto enginu, který by běžel bez problému. Výkon byl i v tomto případě příšerný. Hra sice zůstala hratelná a podařilo se mi ji dokončit, ale po celou dobu běžela opravdu špatně.

I přesto, technické problémy nedokázaly zastínit vše, co se hře podařilo. Už teď se těším, až si ji zahraju znovu – i když tentokrát možná nejprve počkám na několik aktualizací.

Verdikt

The Blood of Dawnwalker bych ohodnotil 10 body z 10. Pro mě jde o naprosto legendární hru. Zahrát by si ji měl každý, kdo si oblíbil Zaklínače, nebo má rád upíry a středověký evropský folklor, anebo jednoduše vyhledává skvěle napsané příběhy. Nemohu se dočkat, co přijde dál.