Historie hry Doom: Od pixelového pekla po The Dark Ages

Ve světě videoher existují díla, která nezestárnou – a pak existuje Doom. Hra, která definovala žánr, posunula technologie a naučila celý svět, že střílení démonů může být nejen brutální, ale i neuvěřitelně zábavné. Co však vedlo ke vzniku Doom a jak se postupně hra vyvíjela až po moderní éru? Vydejme se na cestu od pixelového pekla až po výbuchy moderního raytracingového inferna.

Na začátku 90. let se John Carmack, John Romero, Tom Hall a Adrian Carmack (příbuzní jen jménem) rozhodli narušit status quo. Jejich studio id Software už mělo za sebou úspěšný Wolfenstein 3D, ale tým cítil, že dokáže víc. Chtěli hru s větší svobodou pohybu, temnější atmosférou a krvavější akcí. Projekt nazvali jednoduše – Doom. Inspirací jim byly akční filmy jako Vetřelci nebo brutální D&D kampaně, které společně hrávali. John Romero o Doom rád říkal, že je to jako heavy metal – ale interaktivní.

Mé první seznámení s Doomem proběhlo vskutku netradičně. V jednom ostravském kulturním domě otevřeli v devadesátých letech něco na tu dobu nevídaného - hernu s virtuální realitou. Systém CyberMaxx byl velká těžká helma spojená s PC ohromnými kabely, hra se ovládala jakýmsi pukem. Bylo to šílené! Pustili mi tam Doom II, několik minut jsem se motal na místě, zamotal do kabeláže a později pořádně pozvracel… Tenkrát ještě nebyla technologie na virtuální realitu připravena.

Protože jsem doma neměl počítač, musel jsem spoléhat na kamarády. Zlom pak přišel v době, kdy u nás na základní škole otevřeli prvními Pentii nadupanou IT učebnu a naše paní učitelka po první hodině zjistila, že toho ve Windows 3.11 umíme víc než ona, a nechala nás hrát různé demoverze. A samozřejmě tam byl Doom! To bylo mé první setkání s multiplayerovou hrou a začátek lásky na celý život.

Doom (1993): Zrození žánru FPS

První Doom vyšel 10. prosince 1993 jako shareware – hráči si mohli zdarma stáhnout první epizodu, zbytek si objednali poštou. Hra běžela na id Tech 1 enginu, který umožňoval pseudo-3D prostředí s výškovými rozdíly, dynamickým osvětlením a efektními texturami. Hráč se ocitl v kůži bezejmenného mariňáka na základně na Marsu, kde se otevřela brána do pekla – a zrodila se ikona jménem Doomguy.

Doom se stal revoluční nejen díky technologiím a krvavé akci, ale i díky svému stylu. Brutální design úrovní, ikonické zbraně jako plazmovka nebo BFG 9000 a monstra typu Imp nebo Cacodemon definovala nový standard. Soundtrack vycházel z metalu – riffy inspirované Metallicou, Slayerem či Panterou posilovaly adrenalinový zážitek. Doom také rozjel komunitu modderů, která vytvářela vlastní úrovně a módy – a položila tím základy dnešní fanouškovské tvorby.

V mém případě je trochu paradox to, že jsem první díl Dooma dohrál až v dospělosti ve verzi pro iPad. Ale i tak to byl zážitek.

Doom se stal doslova technologickým memem díky své schopnosti běžet téměř na čemkoli – a komunita to vzala jako výzvu. Nadšenci ho spustili na kalkulačce TI-83, chytré lednici Samsung, ale třeba i na těhotenském testu, který byl upravený tak, aby na jeho miniaturním displeji běžel základní obraz z hry. Doom běžel i na bankomatu, osciloskopu, chytrých hodinkách, digitálním fotoaparátu Canon, nebo v traktoru John Deere díky hacku palubního systému.

Vývojáři ho převedli i do ASCII verze, která běží v prostém terminálu, nebo do Minecraft Redstone počítače, který ho simuluje přímo ve hře. Dokonce vznikla i verze, která běží uvnitř jiné hry – jako Doom uvnitř Dooma, nebo ve hře jako Minecraft nebo Garry’s Mod. Tato šílená posedlost „rozběhat Doom na čemkoli“ vytvořila vlastní subkulturu a stala se symbolem toho, jak je původní hra technicky jednoduchá, otevřená – a naprosto nesmrtelná.

Krátce po vydání vyvolal Doom silnou vlnu kontroverze kvůli grafickému násilí, satanistické symbolice a temnému vizuálu. V době, kdy většina her byla ještě relativně nevinná, šokoval Doom realistickým střílením démonů, krvavými explozemi a výjevy z pekla. Mnoho náboženských a rodičovských organizací označilo hru za nebezpečnou pro mládež, a v USA se stala častým tématem debat o negativním vlivu videoher na děti. Kontroverze ještě zesílila po tragické střelbě na škole v Columbine v roce 1999, kdy média opakovaně zmiňovala, že útočníci byli fanoušky Doom. Přestože žádná studie neprokázala přímou souvislost mezi hrami a násilím, Doom se stal symbolem této debaty – a nechtěně pomohl odstartovat diskusi o věkovém hodnocení her, která vedla ke vzniku systému ESRB.

Doom II: Hell on Earth (1994)

Doom II se odehrával na Zemi, kterou ovládli démoni. Doomguy se vrací, aby ji očistil. Přibyla nová zbraň – ikonická Super Shotgun, která si rychle získala status jedné z nejoblíbenějších. Objevili se i noví nepřátelé jako Arch-vile, Revenant nebo Pain Elemental, úrovně byly rozsáhlejší a komplexnější. Doom II se nešířil jako shareware, ale byl plně komerčním produktem – a prodával se výborně. Na jeho základu vzniklo obrovské množství fanouškovských úprav a WADů, z nichž některé (jako Brutal Doom) se staly legendárními.

Doom 64 (1997): Zapomenutý poklad

Doom 64 vznikl exkluzivně pro konzoli Nintendo 64 a výrazně se odlišoval od předchozích dílů. Měl zcela novou grafiku, úrovně i atmosféru. Zatímco první Doom byl chaotický metalový koncert, Doom 64 zněl jako temná ambientní noční můra. Soundtrack Aubreyho Hodgese sázel na zneklidňující ticho, šumy a skřípot. Hra byla pomalejší, temnější a atmosféričtější. Přesto se na ni často zapomínalo – až do roku 2020, kdy vyšel remaster pro moderní platformy. Tehdy se také ukázalo, že Doom 64 je přímým prequelem k rebootu z roku 2016.

Doom 3 (2004): Technologická noční můra

Po několikaleté pauze přišel Doom 3, který byl oproti svým předchůdcům zásadně jiný. Tentokrát nešlo o rychlou řežbu, ale o hutný horor. Hráč se pohyboval temnými chodbami marťanské základny ozvučenými těžkým dýcháním a zlověstnými šeptajícími hlasy. Hlavní dilema znělo: držet baterku, nebo zbraň? Tohle rozhodnutí hráče často stálo život. Doom 3 běžel na enginu id Tech 4, který umožnil dosud nevídanou práci s dynamickými stíny a světlem. Ačkoliv šlo o technologický skvost a hráči ocenili hutnou atmosféru, mnohým chyběl klasický doomovský drive.

Třetí Doom je pro mě srdcová záležitost. Ano, s původními díly toho nemá moc společného a musel jsem si na brigádě vydělat na novou grafickou kartu, ale dodnes vzpomínám na okamžiky děsu a temné místnosti osvětlené jen baterkou. Asi jsem se nikdy předtím ani potom u hry tolik nebál.

Doom (2016): Reboot s kulkami

Po zrušení původního projektu Doom 4, který připomínal spíš válečné FPS, se id Software rozhodlo vrátit ke kořenům. Doom (2016) byl návratem k syrové rychlosti bez kompromisů. Žádné reloady, žádné krytí – jen ty, démoni a spousta broků. Hráči se znovu stali Doom Slayerem – nezastavitelnou silou. Novinkou byly glory kills, brutální zakončovací animace, které navíc doplňovaly zdraví.

Hudbu složil Mick Gordon a jeho industriální metalový soundtrack se stal okamžitě kultem. Engine id Tech 6 zvládal extrémně rychlé tempo a umožnil běh v 60 FPS i na konzolích. Doom (2016) byl triumfem a návratem ke kořenům, který zároveň působil svěže a moderně.

Doom Eternal (2020): Lore, vertikalita, výzva

Ve Doom Eternal se série opět posunula. Hra byla rychlejší, vertikálnější a strategičtější. Hráči se museli naučit, jak efektivně likvidovat různé typy nepřátel – někdy pomocí motorové pily, jindy pomocí granátometu nebo Meat Hooku, háku přidělaného k brokovnici. Doom Slayer byl tentokrát zasazen do rozsáhlejšího světa, který odhaloval jeho mýtický původ, bitvy Sentinelských rytířů a božské konflikty mezi nebeskou říší a peklem.

Doom Eternal nebyl jen dalším pokračováním – byl to monumentální epos, ve kterém hráč procházel zničenou Zemí, starými pevnostmi a jinými dimenzemi. Hra kombinovala zběsilou akci se složitým příběhem a byla považována za mistrovské dílo moderního FPS.

Doom: The Dark Ages (2025): Slayer v brnění

Nejnovější přírůstek do série, Doom: The Dark Ages, je zasazený do temného fantasy světa a slouží jako prequel k Doom (2016). Doom Slayer se zde stává legendou mezi Sentinelovými válečníky a bojuje v brnění s obrovským štítem, který je zároveň motorovou pilou. Poprvé dostane hráč možnost ovládat mecha nebo dokonce démonického draka. Styl hry se posouvá směrem k těžším, rytmičtějším soubojům – ale stále s důrazem na brutální akci a výbušnou kinetiku. Hra běží na novém enginu id Tech 8 a slibuje být nejtemnější a nejeepičtější Doom vůbec.

Doom je víc než jen střílečka. Je to vývojářská legenda, kulturní fenomén a herní škola v jednom. Od roku 1993 prošla série neuvěřitelnou cestu – od pixelových démonů po epické sci-fi fantasy bitvy napříč dimenzemi. A přesto se Doom daří stále zachovávat to nejdůležitější: zběsilé tempo, nekompromisní hratelnost a radost z chaosu. Ať už jsi fanoušek starých WADů, nebo moderní glory kill mašiny – Doom pořád žije. A bude žít.

autor Karel Krajča