Jakub Němeček a nakladatelství Gnóm!

Nakladatelství Gnóm! je malé nakladatelství zaměřené na překladovou fantastiku, která se nebojí občas vyskočit ze svého zavedeného šuplíku. Dnes je to přesně 7 let, co se objevilo na našem trhu. K rozhovoru jsme ulovili Jakuba Němečka, překladatele a hlavní postavu nakladatelství.

Gnóm je definován jako postava malého, možná až miniaturního, vzrůstu. Můžeme v tom hledat zamýšlenou paralelu s vytvořením malého nakladatelství?

Původně jsem hledal hlavně vhodné slovo – krátké, úderné a nepoužité. Věřím trochu v magii slov (a jmen), takže to bylo důležité, pojmenovat značku správně. Gnóm mi vyhovoval zvukem i významem, a to, že je to malá bytost a nakladatelství je také malé, byl jenom bonus navíc. (Mimochodem, i ten vykřičník je bonus navíc, protože ten se do loga vecpal jen kvůli vyváženosti, aby „o“ mohlo být pod hrotem hranatého „G“ a zároveň nebyla vpravo díra.)

Navíc se prý výrazně liší pojetí gnóma v magii, pohádkách a fantasy. Lze z toho případně odvodit, že takovou řekněme rafinovanou pestrostí by se mělo prezentovat i vaše nakladatelství?

O tomhle moc nevím, takže pokud to tak je, je i tohle bonus navíc. Chápu slovo „gnóm“ jako poměrně záhadné a to stvoření jako málo definované, což mi vyhovovalo. Je jasné, že si ho každý představuje jinak, ale pojetí autorů pohádek, fantasy nebo třeba her nepovažuju za závazné pro sebe. Myslím, že mlhavá slova provokují fantazii, takže je logické, že se ta pojetí liší, protože si „gnóma“ každý představí a zpracuje po svém.

No a co se žánrů týče, ano, určitě jsem se nechtěl omezovat na jeden konkrétní žánr. Pokud bych měl vymyslet nějakou metaforu, tak gnóm putuje hlubinami – různými geologickými vrstvami – a plynule přechází z jedné oblasti do druhé.

Pokud se nepletu značka Gnóm! se na knižním trhu objevila v roce 2016. Co bylo hlavním podnětem k tomu, že se překladatel rozhodne zkusit si z gruntu práci vydavatele? A jak svůj nápad založit  nakladatelství hodnotíte s odstupem cca 7 let?

Kupodivu jsem chtěl vydávat knihy už dávno předtím, než jsem je začal překládat. Což asi pramenilo z toho, že jsem vždycky knihy četl a také jsem je občas obdivoval jako artefakty. Nápad na založení edice kapesních knih jsem měl, pokud se nepletu, už před rokem 2000. Jenže tehdy to bylo jen takové dost mlhavé toužení.

No, ale v roce 2016 byl hlavním podnětem jednak hec („teď už bych zvládl knihu přeložit i vysázet, tak proč to nezkusit – nedalo by se tím aspoň trochu živit?“) a jednak touha změnit *status quo* na místní SF&F scéně. Protože jsem měl, bohužel, pocit, že všechno, co se mi dostane do ruky, je buďto dobře přeložené, nebo dobře graficky upravené, nebo to má dobrou obálku, ale bohužel nikdy všechno najednou.

S odstupem 7 let se mi zdá, že to vůbec nebyl špatný nápad. Ti, co mě strašili finančními trampotami, měli víceméně pravdu. Ale zároveň za sebou vidím stopu, která se mi líbí. Jinými slovy, mám pocit, že to mělo smysl.

Měl jste představu, co všechno vydání knihy obnáší nebo jste to zjišťoval takříkajíc „ za chodu“? Jak se původní představa nakonec lišila od skutečnosti? Nikdy jste svého rozhodnutí ohledně založení nakladatelství ani v koutku duše nelitoval?

Měl jsem docela dobrou představu, protože už jsem jedno nakladatelství v letech 2000–2004 spoluvlastnil. Tehdy jsme byli jen dva a já měl na starosti celou technickou stránku věci. Co trochu haprovalo, byly moje představy z roku 2004 uplatněné na rok 2016, protože svět se mění. Asi se změnilo hlavně to, že knih i nakladatelů od té doby přibylo a trh byl ještě těsnější než předtím. Ale ne, nikdy jsem toho nelitoval (anebo jsem na tyto stavy milosrdně zapomněl).

Několikrát jsem se setkal s názorem, že malá nakladatelství vedená nadšenci přinášejí fanouškům kvalitní literaturu. Dá se to tedy chápat i tak, že velká nakladatelství vlastně vydávají, byť dobře prodejné a marketingově podporované, „sračky“?

Vlastně bych poopravil obojí. Malá nakladatelství nemusejí nutně přinášet „kvalitní literaturu“, ale jejich přínos je v tom, že jsou vždy „šílená“. Jdou často mimo jakýkoli rozumný marketingový plán, mimo hlavní proud. A někdy to vyjde. Nevím, jestli víte, jak vznikla horská kola, dnešní velký byznys. Ale vzniklo to tak, že parta hippíků někde v Kalifornii sjížděla na starých bicyklech nějakou horu, protože je to prostě šíleně bavilo, a pak to začali zdokonalovat. (Tohle jsem aspoň někde četl.) No a v tom je šance malých nakladatelství. Ale i když jim to nevyjde a neuživí se tím nakonec, tak je to vždycky „jiné než většina“, a v tom je jejich přínos. Dneska už je na to i pojem, říká se tomu „knižní biodiverzita“ (nebo tak nějak).

Velká nakladatelství jsou od podstaty tím víc fabriky, čím jsou větší. A fabriky, ano, vyrábějí  masově, a tím pádem „sračky“. Vyrábějí maximálně efektivně a levně, a zároveň jim to vrací dost peněz na marketing, aby se jejich zboží dostalo všude a stalo se většinovým. Jenomže tohle bych jim nezazlíval. Hrozné podle mě je, když je za tím cítit záměr – když tušíte, že za tím nejsou lidi, kteří mají rádi knížky, ale lidi, kteří mají rádi peníze. A že ty peníze chtějí pro sebe a nedávají je do těch knížek, do jejich výroby, takže postupně rezignují na redakci, korektury, tvůrčí grafiku, a z knížky je najednou jen laciné zboží, a ne určitá událost s kulturním významem, určitý manifest vidění světa, ale jen a jen byznys. To je podle mě ta tenká hranice, kterou se liší dobré (velké) nakladatelství od špatného (velkého) nakladatelství.

Jak jste se vůbec dostal k překladům? Vždy jste chtěl překládat fantastiku, nebo to nebyl původní záměr? Pokud se nepletu, překládal jste i komiksové knihy od mnou oblíbeného Maxe Anderssona nebo Exit Thomase Otta.

Ty komiksové knihy, které zmiňujete, to byla právě ta léta 2000–2004. Na „Exitu“ ovšem nebylo co překládat, je to beze slov a já přeložil myslím jen bio autora a vymyslel text na zadní stranu. S „Pixym“ od Maxe Anderssona to bylo jiné, to byl můj vůbec první oficiální překlad a dost jsem v tom lítal. Naštěstí jsem tehdy sehnal kontakt na zkušeného překladatele, který mi ty největší blbosti opravil.

Druhý komiks od Maxe Anderssona už jsem překládal společně se svou budoucí manželkou, a ta mě nakonec – o pár let později – doporučila jako překladatele do Tritonu, pro který překládala tou dobou už dlouho; na rozdíl ode mě totiž anglistiku vystudovala. Teprve tím začala moje oficiální dráha nájemného vra… překladatele. Na rovinu řečeno, byl jsem vždycky silný hlavně na té české straně, a do angličtiny jsem pronikal až „za pochodu“.

Jo, „dycky fantastika“. Četl jsem ji už od dětství. Bylo mi jedno jaký žánr, hlavně to muselo být dobrodružné a barvité a/nebo fantastické. Největším utrpením byl pro mě vždycky realismus. Sáhodlouhé popisy, vleklé psychologické pochody stereotypních postav… akorát že dnes, jak se realita čím dál víc blíží sci-fi, už mi i ta sci-fi začíná připadat jako nudný realismus, a přestává mě bavit ji číst (i překládat), zvlášť pokud se autor omezuje hlavně na popisy technických divů a postavy jsou jen takoví stereotypní panáci.

Jak řešíte výběr titulů? Co je kritériem pro to, abyste začal usilovat o vydání té které knihy? Je v tom pouze něco jako osobní měřítko kvality, nebo přemýšlíte i nad prodejním potenciálem?

Tato otázka se opakuje často, a já ji kupodivu nemám ve svých FAQ na webu. Odpověď zní, že bohužel nevím, podle čeho ty knihy vybírám. Je to silně intuitivní záležitost, a určitě hodně osobní měřítko, osobní síto. Má to co dělat jak s mou předchozí čtenářskou zkušeností, tak i s tím, „jaká je zrovna doba“. Třeba Fracassiho jsem objevil náhodným surfováním, napsal jsem mu a do pár měsíců jeho sbírku přeložil a vydal. Cítil jsem, že to tak má být, že je ta pravá chvíle. S jinými autory se mrcasím celé roky, ale i tak cítím, že jsou pro mě „ti praví“. Jen to déle zraje.

Prodejní potenciál je pro mě samozřejmě důležitý, ale spoléhám se vlastně jen na to, že když to zaujalo mě, tak to zaujme i „moje“ publikum. Není příliš početné, ale je to největší možný potenciál, jakého jsem zatím dosáhl. A takhle mi to funguje. Nepřemýšlím nad potenciálem v tom smyslu, jako že „to je blbý, to se bude líbit“ (Werich). Ona je to bohužel často pravda, ale nemohl bych vydávat něco, co se nelíbí mně.

Od začátku vycházejí vaše knihy v menším / kapesním formátu a mají „kolektivní“ vizuál - Jak tento záměr vznikl a hodláte se jej stále držet? Kdyby vás hypoteticky „uhranul“ nějaký román, ale z jakéhokoli důvodu by jeho vydání v tomto formátu nepřicházelo v úvahu, zřekl byste se raději možnosti dílo vydat?

Když jsem byl ještě šestnáctiletý junák, chodil jsem po Opavě s dlouhými vlasy a v zeleném pracovním vaťáku. V náprsní kapse toho vaťáku jsem nosil malé, kapesní knihy, často z edice SNKLHU *Světová četba*, kterou navrhl František Muzika. A mě tyto knížky natolik fascinovaly tím, jak byly příjemné, přenositelné a zároveň i přes malý rozsah obsahově výživné, že jsem tento koncept – včetně rozměru edice – o pár desetiletí později ukradl a využil pro sebe v jiném kontextu.

Kolektivní vizuál – jinak řečeno edice – není rozhodně můj vynález, ale možná jsem jeden z prvních, kdo v této formě vydává fantastiku. Ne, nejsem první, vybavuje se mi minimálně edice Pevnost nakladatelství Epocha, která svou vizuální jednotou parametry edice splňuje. Jenomže nesplňuje parametry edice „typograficky čisté“, protože – bohužel – je u nás pořád ta představa, že fantastika, to musí být především polopatický a velký obrázek, a písmo se tam nějaké prostě „prdne“. V tomhle jsem inovátor, protože postupuju naopak, ale na to jste se vlastně neptal.

Ad druhá otázka: Kdybych na takový román narazil, jako že už se to stalo, vydám ho klidně mimo stávající ediční řady. I v tom případě se ale budu držet určitých zásad, podle kterých (možná) bude poznat, že je to z designové dílny Gnómu.

Všechny tituly Gnóm!u zároveň i překládáte, je to ideální řešení, pokud samozřejmě pominu finanční stránku věci? Nechybí třeba v nějakém kritériu názory a pohledy dalších lidí, podobně jako to mají velká nakladatelství?

Neplánoval jsem od začátku, že bych všechno překládal jen já, protože mě to hodně zpomaluje. Jen se podívejte třeba na Planetu 9, jak se rozjeli. :) Jenže tohle souvisí s tou otázkou na výběr knih. Když už si nějakou knihu vyberu, tak jsem do ní natolik zaangažovaný (nechci říkat rovnou zamilovaný), že si ji nakonec sám přeložit chci. A zároveň pořád nemám dost prostředků na to, abych mohl rozdat práci simultánně třem dalším překladatelům (ba ani jednomu), plus ještě: překladatelé nemají nikdy čas, takže proč to řešit a sám ztrácet čas nějakou koordinací. Možná je to trochu začarovaný kruh, to uznávám.

Ovšem ty „názory a pohledy dalších lidí“, ty si myslím, že mám. To je jednoduše redakce a ta se v Gnómu dělá velmi důkladně. Dokonce bych si troufl tvrdit, že důkladněji než v leckterých velkých nakladatelstvích, protože tam se často nedělá kolace, tedy souběžné čtení originálu a překladu.

Jak moc dělíte čas mezi překladatelské zakázky a práci na titulech vlastní produkce? Je v tom nějaký rozdíl ve smyslu, že třeba na práci na titulech, které chcete sám vydat, si užíváte víc?

Dělím ho tak, jak je potřeba. Vlastně podle toho, jestli mám peníze, nebo nemám. Když je nemám – což je většinou – tak musí Gnóm! stranou a musí se vydělávat. Z hlediska práce na textu v tom rozdíl není – překládám stejně poctivě i „pro cizího“ – a zároveň tam rozdíl je.

Protože když překládám na zakázku, hřeje mě pocit, že vydělávám na budoucí složenky a budeme s rodinou zase na chvíli zabezpečeni, kdežto když překládám pro Gnóm!, hřeje mě zase to, že knihu mám výtvarně pod kontrolou a vyprovodím ji až do výroby a pak ještě dál, k zákazníkům. Přímý prodej z e-shopu je často dřina, ale nedal bych si to vzít, kvůli tomu pocitu, že posíláte knihu, kterou jste osobně dělal, lidem, o kterých z osobního kontaktu víte, že se na ni těší.

Jak jste u vás vznikala láska k literatuře, a čím vás oslovila fantastika, že jste se ji rozhodl vydávat?

U nás doma se vždycky hodně, a až nezdravě četlo a vršily se knihy, sošky i obrazy. Ještě jsem to nikomu neříkal, ale moje babička z matčiny strany se ochomýtala kolem levicové avantgardy dvacátých let. Byla tím pádem i komunistka, i když „jen“ do roku 1948, pak už ne. Podstatné je, že mi občas mezi mytím nádobí vyprávěla, jak tehdy opilý Nezval lezl po stole a jak Teige a Toyen dělali to či ono… Už si to přesně nepamatuju, ale ten pocit, že tohle slyšíte z první ruky, a že s nimi seděla v hospodě, byl hodně silný, i když jsem tehdy sotva rozum bral. Něco jiného je totiž kultura a literatura naučená ve škole, a něco jiného je kultura a literatura žitá. Babička mě ovlivnila možná víc než rodiče a vděčím jí za mnohé.

No, a pokud jde o fantastiku, nevím, odkud to mám, ale mám to už od dětství. Ten pocit, přijít do maloměstské knihovny a najít tam román Ludvíka Součka, který jsem ještě nečetl, to bylo něco jako pro Artuše najít svatý grál. Nebo když vám maminka, která měla vždycky na knížky čuch, přinese úplně první vydání Hobita, je asi tak rok 1982 a vám je čtrnáct, jenže nikdo ještě nedefinoval „fantasy“ a vy akorát víte, že je to cosi nového a úžasného, nějaký úplně nový způsob psaní, který jste právě objevil jen vy. To jsou nepřenosné zážitky.

Zároveň s tím jsem ovšem četl všechno, co mi přišlo pod ruku, nemusela to být vždycky fantastika, ale muselo to být v něčem podvratné, nové, jiné než průměr.

Myslíte, že prodejnosti a popularitě jednotlivých autorů pomáhá i fakt, že jejich knihy vydává více tuzemských vydavatelů? Laird Barron vyšel u Laseru, Ursula K. Le Guinová zase u Arga a Tritonu…

To si netroufnu odhadovat. Zní to určitě logicky. Když se nad tím zamyslím, tak taky záleží asi na tom, kdo je publikum těch dalších nakladatelů. Mohou to být zcela odlišné skupiny lidí, a v tom případě se to navzájem ovlivňovat nemusí. Například ti, kdo si ode mě na Knihex přijdou koupit další Le Guinovou, tak mi někdy říkají, že už četli „Proč číst fantasy“ a tím autorku pro sebe objevili. Jenže Le Guinová tady vychází už od osmdesátých let. Takže tihle lidi ji neznali, protože sami nepatří do okruhu dřevních čtenářů sci-fi, a objevili ji jen díky mně. Možná tedy já tím zvedám prodeje Argu a Tritonu, ale může to být klidně i naopak. Myslím, že tyto záhadné toky nejsou nikým zmapované, ale připadá mi jako jistota, že různý způsob prezentace knihy přitahuje různé lidi. A „prezentací“ myslím samozřejmě překlad, grafiku, obálku, ale často i materiální provedení knihy, protože ten rozdíl „lamino nebo papír“, „tvrdé nebo měkké desky“ může hrát docela velkou roli v tom, jakého člověka kniha přitáhne.

Postupně jste u vašich knih rozjel tři samostatné edice. Jak byste neznalému vysvětlil, v čem se liší a jaké má ta která edice parametry, co se týče zpracování, obsahu apod.?

Vůbec první edicí byla ta, o které jsem už mluvil, ta okopírovaná od Františka Muziky. Ale oproti vzoru jsem ji pojal luxusně, například přebal je z drahého papíru Conqueror a občas je na něm ražba. V důsledku toho jsem měl pocit, že se moc neprodává právě proto, jak je elitářská. Za první dva roky jsem vydal jen tři knihy, a měl jsem pocit, že moc nejdou na odbyt. A tehdy ještě skutečně nešly. Chtěl jsem se nějak pohnout dál, a tak začalo vymýšlení edic. (Původně jsem edice ani neplánoval, ony mi tak nějak vyplynuly. Logicky, protože já jsem od začátku vydával knihy „v edici“, jen jsem si to dostatečně neuvědomil.)

Takže jsem vymyslel jinou edici s jiným charakterem i účelem – edici „Pulp Robot“, která se už tímto poněkud nesmyslným názvem, složeným ze dvou často používaných slov, měla zarýt do paměti. Měla to být edice levnější, trafiková, a účel celkem splnila. Je oblíbená mimo jiné proto, že ty knihy jsou levné, lehké do ruky, dají se srolovat do ruličky a podobně. První kniha v této edici, Fracassiho „Hleď prázdnota“, šla skutečně neobvykle dobře na odbyt, ale to bylo i tím, že jsem kolem toho předtím dělal trochu „marketingové dusno“.

Takže první z těchto edic zůstává vyhrazena pro žánrově těžko definovatelné solitéry, zatímco druhá je pro žánrově vyhraněné knihy, které se mohou vyskytovat i v sériích.

Teprve v loňském roce vznikla edice Pemmikan, kde jsem chtěl zkusit „ještě menší knihy“, takové jednohubky, ale výživné. Proto se to taky tak jmenuje – pemmikan je sušené maso na cestu. Žánrově to nijak omezené není, spíše rozsahem. Dá se říct, že Pemmikan vznikl opravdu proto, abych něco mohl vydat snadno a rychle, instantně. Odrazem toho je hned první kniha „Válka na Ukrajině: kontext“, která se mému zaměření na fantastiku vymyká, ale reaguje na událost v naší realitě, která otřásla námi všemi.

No a letos by měla vzniknout čtvrtá edice, Horla, slíbená už před dvěma lety, která vznikla tak, že v první edici (nazývané nyní „G“, protože na začátku název neměla), se začalo vyskytovat nějak příliš mnoho hororů. Pochopil jsem, že horor si zaslouží vlastní řadu, opět přísně jednotnou. V tomhle případě bude mít řada dvě verze, „masovou“ do krámů a „sběratelskou“ k zakoupení jen u mě. Touto strategií chci zkusit řešit své trvalé finanční problémy. O Horle vám tu psát nebudu, letos o ní asi ještě uslyšíte.

Který vás titul je nejprodávanější, a který vás prodejně překvapil, ať již pozitivně nebo negativně? A mohl byste pár vašich titulů  / autorů představit pro ty, kteří se s nimi dosud nesetkali?

Typicky pro začátečníka mě překvapil „Plameňák na konci léta“ tím, jak málo se prodával. Ale tohle je asi běžné. Zklamalo mě, jak málo se zpočátku prodávalo „Města, nedlouho poté“, ale už je to lepší. Lidi tu knihu mají rádi. Momentálně hraje roli největšího otloukánka „Stopa blesku“.

Nejprodávanější je Ursula K. Le Guinová. „Vyprávění“ se již vyprodalo, a „Proč číst fantasy“ i „Gwilanina harfa“ jsou stálice. A nakonec nezklamala ani Barronova „Ta nádherná věc…“ s ražbou na přebalu, zájem o ni je pořád a snad se prodá do posledního kusu. Myslím si, že výtvarné zpracování knihy, jehož jsem šťastným autorem, na tom má dost velký podíl.

Představování titulů je poměrně těžké, mám vždycky pocit, že něco vynechám. Kdo bude chtít, najde vše na webu nakladatelství, který je na dnešní dobu dosti podrobný. Řekl bych jen tolik: Gnóm je zatím rozkročený mezi „mužskou“ a „ženskou“ literaturu (i když ani tohle nebylo plánované). Tu měkčí, ženskou a optimistickou větev představují zatím Ursula K. Le Guinová a Pat Murphyová, zatímco tu drsnou, mužskou a pochmurnou větev představují mí autoři hororů.

Všechno ostatní (jako například Lucius Shepard se svou „Americkou modlitební příručkou“, která je současně společenskou satirou, thrillerem, urban fantasy, sbírkou básní a milostným románem) se nachází někde mezi těmito větvemi, nebo mimo ně.

„Vaši autoři“ jsou většinou známí v mezinárodním měřítku, ale domácí čtenářská veřejnost je znát nemusí. Jak dostat jejich jména do širšího povědomí a jak více upozornit na vaši vydavatelskou značku? Je to v rámci tuzemského knižního trhu vůbec možné, nebo vám nezbývá nic jiného než sázet na fajnšmekry a nadšence?

Já si nestěžuju. Mám pocit, že jsem toho za sedm let působení dostal do povědomí víc než jiní za třicet. Ale možná jsem jen oslovil jinou cílovku.

Opravdu hodně záleží na způsobu prezentace. Například nejlepší horor, který jsem zatím četl, jsem nevydal já. Jmenuje se „Hlava plná přízraků“ a napsal to Paul Tremblay, kámoš Barrona a Langana. King o tom románu prohlásil, že se fakt bál, a on že se jen tak nebojí. Stojí to i na obálce. Jakou větší reklamu si přát, než výslovné doporučení od Kinga? Překlad je velmi slušný, obálka tuctová, papír nekvalitní. Vydal Knižní klub, 2016, a hodnocení od 155 lidí na Databázi knih je 65 %. Zdá se, že kniha zapadla. Ke druhému vydání nedošlo. Kde se stala chyba? Nevím, ale ta kniha si to nezaslouží. Takže ani velký nakladatel nemusí být úspěšný v propagaci knihy.

A naopak „sázet na fajnšmekry a nadšence“ je možná cesta docela spolehlivá, protože jak známo, nejlepší je osobní doporučení od přátel.

Vyskytují se pro malé nakladatele překážky například v distribuci? Jakým způsobem kalkulujete s konečnou cenou knihy, když je známo, že distribuční společnosti si berou minimálně 50%?

No, logicky musím kalkulovat tak, abych měl nějaký zisk i z těch „svých“ 50 procent. To mi zároveň dává možnost slevit, pokud prodávám napřímo. V tomhle asi žádné velké tajnosti ani zádrhele nejsou. Do distribuce musíme, protože jinak, když se kniha na pultech (a na webech) ani nemihne, se o ní neví. Alespoň tedy, pokud míříte na náklady vyšší než 1000 ks, jako já. A já ty ambice mám. Možná i díky tomu žádné větší problémy s distribucí nevidím, ale lidi, co dělají stovky kusů, pro ty to musí být jiné, protože takové množství se v distribuci rozpráší stylem „jedna kniha na krám“, a nevím, jaký to pak má efekt.

Co je ale problém pro každého, to jsou takzvané parazitní e-shopy, tedy firmy, které nemají kamenný obchod (= nemají velké náklady), ale berou knihy za distributorskou cenu. Pak je prodávají se ziskem pár procent, takže mají nejnižší ceny. Tím se doslova obohacují na cizí práci. Je to cynické šmejdství, nic jiného. Kapitalismus bez obyčejné slušnosti je samozřejmě také kapitalismus, otázkou ale je, kdo v něm pak chce žít.

Na jaké tituly se od vás, ať už jako vydavatele, nebo „jen“ překladatele, můžeme výhledově těšit? Osobně bych byl rád třeba za další knihy od Barrona, Fracassiho nebo Evensona…

Letos by měly vyjít tři knihy, které jsem překládal pro jiné nakladatele. Všechny budou skvělé, i když každá pro jinou skupinu čtenářů. Ale vzhledem k tomu, že v tom figuruju jen jako námezdný pracovník, se zdráhám bez předchozího souhlasu těchto nakladatelů cokoli prozradit. Zkrátka se neurčitě těšte, no.

Ale vlastně, jednu z nich už prozradit můžu, ta už je veřejně ohlášená: Sofia Samatarová, „Cizincem v Olondrii“. Vydá Host 5. května. Nádherná věc. Napíšu pak o tom na FB Gnómu.

A pokud jde o Gnóm!, právě teď je na řadě první kniha edice Horla, Brian Evenson: „Píseň, kterou se objasňuje svět“. Je to další sbírka povídek. Bude to dobré. O tom dalším pomlčím, ale že mám koupená práva na román od Fracassiho, to taky není tajemství.

autor Roman Bílek